Úča

V herně mateřského centra jsem onehdá byla svědkem zajímavé události. Filípek se houpal na dřevěném šnekovi a jiný chlapeček, něco přes dva roky, ho mlátil plyšovou beruškou. Dělal to ovšem jen ve chvíli, kdy si myslel, že ho nevidím já ani jeho maminka. Jeho maminka ho skutečně neviděla, protože když přišla dítko zkontrolovat, začal na ni plyšákem vesele mávat. Hodnej Dominiček... Filípek si toho vůbec nevšímal, však taky rána plyšákem je pro našeho kaskadéra asi jako když Bud Spencer dostane do hlavy dubovým stolem. Prostě pohlazení.

Pak se děti přesunuly ke kuchyňce a chlapeček, opět po rekognoskaci terénu, házel po Filípkovi hrnečky. Musím teda uznat, že mušku měl dobrou, trefoval se nejmíň z půl metru a pěkně zezadu přesně do hlavičky. Filípek se vždycky jen otočil a udiveně se koukl, co to jako má být? Když nic neviděl, zase se otočil zpátky a dostal další.

To už jsem raději zakročila, chlapeček přestal, protože věděl, že se to fakt nedělá. Jen byl překvapenej, že jsem ho viděla, a vykouzlil na tváři zřejmě dobře natrénovaný nevinný kukuč.

Chtěla bych mít povahu jako Filípek. Když na mě přiletí zezadu dobře mířený kyblík, že se jen otočím a přemýšlím, co to bylo. Ne že předstírám, že to nevím, ale opravdu to nevím, a když nic nevidím, je mi to fuk a neřeším to...

Tak jsem se stala na týden slaměnou vdovou. Žili jsme „slaměně" čtyři roky, ale poslední půlrok jsme intenzivně spolu. A já v novém prostředí. Ještě si pamatuju na nepříjemné pocity na začátku, kdy jsem se bála, že nebudu mít práci, že budu příliš závislá na Thomasovi, že si nenajdu kamarádky. Rychle zmizely, život se rozjel naplno a hezky. Slaměný týden byl ale docela dobrý test toho, jak si tu vedu bez Thomase. Co jsem zjistila?