Úča

"Dobrej den, tady Jé Zet Dé, nejela byste s náma tlumočit kontrakt s Američanama do Bracelony?...Ne, neděláme si legraci....No, tuto středu...Jo, ve čtvrtek v poledne jste zpátky...Letadlem...Proč jste v šoku?...Můžu se s váma sejít a dohodnout podrobnosti?...Dobře, děkuji, za půl hodiny jsem tam."

Tak takhle nějak to muselo vypadat na druhém konci telefonického spojení, když jsem v pondělí překvapeně přijímala nabídku odletět na jeden den a noc tlumočit do Barcelony. Teda povím vám, taková nabídka se neodmítá, obzvlášť když je na konci zkouškového a člověk má opravdu čas se sebrat a jet. Ale má to i svá rizika. Tlumočení? Ok, chtěla jsem to stejně konečně někdy zkusit "pořádně". Tlumočení mezi Čechy a Američany? Jo, snad těm Amíkům budu rozumět. Tlumočení z oblasti zemědělství? Biozemědělství? Ekozemědělství? Cože? Stavba fabriky na bioetanol, co se má jako vyrábět z kukuřice? Ajéje! Obzvlášť když můj dočasný boss v této záležitosti na otázku, jestli mi dá nějaké podklady k nastudování, odpověděl "No umíte anglicky, né? Odborný pojmy vám stačí etanol a kukuřice." No, tak jednoduché to nebylo, ale to jsem tušila...

Na naše okno v ložnici nalétává už několik dní drobný ptáček. Je krásný, zajímavě bílo-oranžový. Vždycky si sedne na prádelní šňůru, na drát od vinné révy nebo jen na parapet a odtud podniká své výpady. Zatím pořád nevím proč, jestli svůj obraz ve skle vnímá jako svého soka a snaží se s ním bojovat a zahnat ho, nebo v něm vidí ptáčka opačného pohlaví a snaží se ho/ji sbalit... nebo je to malý narcisek a sám sobě se tolik líbí, že se snaží svůj obraz políbit. Každopádně je jeho snaha marná a na našem okně zůstávají jen špinavé šmouhy od jeho upatlaných pařátků. Co mi jen tohle připomíná...

Když nepočítám divadlo a kino, navštívila jsem za poslední měsíc tři kulturní události.

1) První byla známá zpěvačka v Městském divadle, doprovázela se střídavě na tahací harmoniku, kytaru a klavír. Protože je ve vysokém stupni těhotenství, můžeme do výčtu nástrojů připočíst stále přítomný "buben". Všechno jí moc slušelo, všechno krásně ladilo a celé nás to unášelo někam jinam, mimo náš obyčejný svět. Jejími vlastními slovy bych to shrnula: "Dobře bez ní, lépe s ní - máme život epesní."

2) Další v pořadí je folkový písničkář v našem vysokoškolském klubu Harvartu, s šikovným, šibalským, ale stydlivým kytaristou. Dva profesionálové, chyběla tomu však jiskra. A bez jiskry, jak známo, to nechytí. Přestože ty písničky šmrnc rozhodně mají. Jestli byla příčinou únava z neustálého cestování a koncertování na jedno brdo, nebo zklamání z relativně malé návštěvy, nebo se jejich vlny zkrátka míjely s publikem, nevím. Každopádně to byl hezký koncert, ale nic víc. Odehráli, odjeli.

3) Dva spisovatelé, či spíše jeden velmi populární spisovatel a jeho vydavatel, sám příležitostný básník a povídkář. Na začátek klasická beseda s autorským čtením, která se naprosto přirozeně zvrhla ve vydařený večírek se spoustou vína, zábavy a zpěvu s kytarou a houslemi. Kdyby někdo rozumný ve 4 ráno nezjistil, že je vlastně středa (respektive čtvrtek) a zítra jdeme do práce, asi bychom na ten společný oběd druhý den šli rovnou z klubu. Kluci byli zkrátka fajn a hodnocení ze všech stran kladné.

A teď už je na vás si tipnout, které české celebrity to rozčeřily náš poklidný znojemský rybníček a odhodlaly se poctít nás svou vzácnou návštěvou! :-)

Můj první pohled po příchodu do sálu se svezl po šatech slečny, stojící u baru. Na pohled krásné a načechrané, ale očividně si v nich ples příliš neužije – široká krinolína k ní nepustí nikoho v bezpečném okruhu 1,5 metru. V duchu děkuju švadleně za ty splývavé, měkkoučké šaty, co mám na sobě – tanečníci se ke mně můžou tisknout :-)

Druhý pohled patřil tombole. Spousta krásných věciček, lahvinek a dobrůtek – kterou bych asi chtěla vyhrát nejvíc? Snad všechny mi prošly rukama při shánění, balení nebo číslování a vykládání na stoly... nakonec z nenasytně nakoupených 10 lístků nevyhraju ani na jeden. Jako bych to netušila. Tento scénář na plese je pro mě neměnný. A věříte, že někdo vyhraje osmkrát z 10 lístků?

V hlavním sále je atmosféra slavnostně naladěná, všem to sluší! Onkelští kluci v černých brýlích zahrají na úvod pár cajdáků, aby se neřeklo, a pak už rozbalí plesové hity. Najednou se mezi trsajícími krasavicemi a elegány proplete pár kluků v riflích a mikinách. Jakoby nic! No kidding! Chci říct – No name! A napjatě očekávaní se objevují na pódiu... taneční parket se proměňuje v koncertní hlediště – takhle načančané publikum ale snad ještě neměli. Kluci jsou skvělí, je vidět, že si to i oni užívají. Asi v polovině odcházím na záchod a už se nevrátím – v tom spočívá nebezpečí přílišné ochoty nechat se zlákat na skleničku od známých, sedících na baru.

Závěr koncertu jsem si ale ještě vychutnala. Losování velké tomboly mě už nechává úplně chladnou, jak bych asi mohla vyhrát při pravděpodobnosti 1:166, když jsem nevyhrála nic při pravděpodobnosti 1:5. Příště si to budem muset nějak ošéfovat!

Nastoupili zase Onkels a hráli, dokud nezdolali i ty nejvytrvalejší tanečníky. Neuťali zábavu v nejlepším, kdy je na parketu stále plno, jak to někdy dělají kapely zaplacené do určité hodiny. Naopak, hráli snad ještě ve tři ráno poslední skupince největších nadšenců... a našel se jen jeden podroušený tanečník, který o půl čtvrté ve zcela vylidněném sále bušil do pódia a volal: "Onkels nemůžou, nemůůůžou!"

Po tak skvěle vydařeném plese pak už jen do postele klesám, klesáš, klesáme...

Je právě pět, rozjíždí se pekelně rychlá hudba, na tu máme cvičit – je vůbec normální zvládat nějaké pohyby v tempu 175 beatů za minutu? Ale jo, jde to, radši nad tím nepřemýšlím, budeme věřit odborníkům... začátek je fajn, rozcvička, vlastně to jde celkem v pohodě, rychlá hudba aspoň pořádně povzbudí a udělá vám po pracovním dni hezkou díru do hlavy, kterou všechny starosti vytečou... jedeme pořád ve svižném tempu, je to krásnej pocit, být neustále v pohybu.